Proč by měl stát prioritizovat?

Dr. Bjørn Lomborg, prezident, Copenhagen Consensus Center

____

Politici na celém světě čelí každý den závratnému množství voleb. Čím více investují například do vzdělání, tím méně zbyde na provoz nemocnic, boj se znečištěním či na zvýšení zemědělské produktivity. Lobistické skupiny, aktivisté a média prosazují určitá témata – solární panely, poplatky ve zdravotnictví, uzavírání mezer v daňovém systému – zatímco méně atraktivní témata jako vyloučené komunity nebo nepřenosné choroby, mohou zmizet z radaru. A politika většiny zemí má příslovečná “nedotknutelná“ témata – opatření či programy (například důchody), které jsou natolik posvátné, že prakticky každý politik, který se jich dotkne, čelí politické smrti.

Část problému je, že když vlády investují do ekonomické analýzy, mají tendenci tak činit postupně, opatření za opatřením, přičemž se ptají: bude to nákladově efektivní? Ano? Tak to udělejme. Co kdyby se ale politici dívali na škálu možností simultánně – a porovnávali náklady na stavbu mostů s výdaji na školní knihy – aby zjistili, kam v prvé řadě směřovat dodatečné finance?

Tento přístup byl poprvé na národní úrovní použitý v roce 2013 v Bangladéši, kde think tank Copenhagen Consensus Center spolupracující s BRAC, největší světovou rozvojovou organizací, proběhl projekt Bangladéšské priority. Cílem bylo poskytnout konstruktivní rady bangladéšské vládě a donorům určením oblastí, kde by udělaly dodatečné zdroje nejvíce dobra.

Bangladéš dělá obrovský pokrok. Ekonomický růst za poslední dekádu se držel v průměru na 6% a míra chudoby od 90. let významně poklesla. Nárůst průměrné délky života byl šokující, kdy stabilně rostla od zhruba 48 let života v roce 1980 na více než 70 let v roce 2014. Země má mnoho lákavých politických možností, což učinilo naší iniciativu ještě včasnější. Počátkem roku 2015 zadal projekt Bangladéšské priority tuctu týmů specializovaných ekonomů z Bangladéše a celého světa, aby zkoumali 76 konkrétních řešení ke zlepšení budoucnosti země. Vzdělávací ekonomové například analyzovali nejlepší vzdělávací řešení pro Bangladéš a odhadli pro každé náklady a výhody.

Minulý měsíc se v Dháce sešel eminentní panel čtyř top ekonomů – tři hlavní vědci Bangladéše a nositel Nobelovy ceny za ekonomii – aby prozkoumal výsledky. Po přečtení celého výzkumu strávil panel tři dny diskutováním a zpochybňováním nálezů spolu se specializovanými ekonomy. Když vzdělávací ekonomové představili analýzu spočívající v umisťování dětí do tříd podle schopností, panel zpochybnil domněnky a zkoumal výsledky, aby zjistil, jestli nálezy obstojí.

Panel identifikoval některé pozoruhodné investice. Na vrcholu jejich seznamu priorit byla léčba tuberkulózy, která zabije ročně zhruba 80 000 Bangladéšanů – jedno z 11 úmrtí v zemi. Hlavní náklad spočívá v testování dalších zhruba 60 milionů lidí, je to však opravdu nenákladná léčba: částka pouhých 100 dolarů na pacienta na standardní léky a následnou péči v obecné klinice může odvrátit přenos TBC. Celkový přínos je nejméně 21 krát vyšší než celkové náklady. A pokud zvážíme dopad na rodiny, které díky tomu neztratí chlebodárce, a na společenství, které neztratí zkušenou pracovní sílu, může být reálný přínos ještě větší.

Na druhém místě byl e-procurement, digitální řešení znamenající zlepšení dohledu nad 720 miliardami takas (9,1 miliardy dolarů), které vláda každoročně zaplatí za vše, od mostů až po tužky. Vytvoření něčeho podobného jako je online dražební systém může povzbudit ekonomiku a zmírnit korupci, když sníží náklady vlády o odhadovaných 12%. A relativně nízká cena implementace e-procurementu znamená nízké riziko. Každá vynaložená taka v tomto případě vygeneruje 600 taka užitku.

Časné nutriční intervence, které jsou vitální v určování dlouhodobých výsledků, se zařadily na třetí místo. Téměř jedno ze čtyř dětí v Bangladéši ve věku do pěti let je podvyživené a to až na úroveň zakrnění, které brání mentálnímu rozvoji, snižuje výkonnost ve škole a vede celkově k nižší produktivitě, negativním zdravotním dopadům a dalším chorobám v pozdějším věku. Přínos vylepšení zaměřených na výživu je odhadován jako 19 krát vyšší než náklady, které jsou nízké.

Pokud říkáme, co by se mělo udělat jako první, potom ale potřebujeme také říct, co by se první udělat nemělo. To se může zdát bezcitné. Pokud však nebudeme prioritizovat otevřeně, skončíme u slabého rozdělování zdrojů, nebo umožníme netransparentním byrokratickým procesům, rozmarům mediální pozornosti a nátlakovým lobbistickým skupinám, aby prioritizovaly za nás.

V případě Bangladéše panel uvedl, že například rakovina děložního čípku by se neměla řešit jako první. To je nelítostné. V Bangladéši zabíjí ročně zhruba 10 000 žen, ale je velice nákladná na léčbu. Více než dvojnásobek žen umírá na TBC, která zabíjí i mnoho mužů a dětí. Pro Bangladéš je samozřejmě cílem schopnost efektivně řešit obě tyto výzvy. Ale pokud se má někde začít, tak analýza ukazuje, že peníze, které by mohly zachránit jednu osobu před úmrtím na rakovinu děložního čípku, by zachránily téměř 50 před úmrtím na TBC.

Co funguje nejlépe pro Bangladéš, nemusí samozřejmě fungovat pro Kolumbii, Finsko, Haiti, Kanadu nebo Českou republiku. Dá se však použít stejný analytický postup – a rozšířit na města, státy a regiony. Ekonomové by nikdy neměli být výhradní "decision-makers". Bez důkazů o nákladech a ziscích jsou však rozhodnutí dělána v temnotě. Poskytnutí “seznamu cen“ pomáhá nastolit konverzaci o prioritách. Bangladéšané – a i lidé jinde – si zaslouží tu nejefektivnější alokaci vzácných zdrojů, které lze dosáhnout.